Jak pojmout tolik lásky a nezbláznit se?

Před těhotenstvím jsem si nikdy nedokázala představit, že se naše dvoučlenná domácnost (plus pes a kočky) rozšíří o dalšího člena. Kecám. Představit jsem si to uměla, ale netušila jsem jaké to skutečně bude. PAK JSEM OTĚHOTNĚLA (docela mi to bříško chybí, věříte?). A začala jsem se na příchod dalšího člena připravovat, vybavovat, no říkejte si tomu jak chcete :-). Sice mi narostl pupek jako blázen, nabrala jsem 30kg a měla jsem nádherné fotky a videa z ultrazvuku, dokonce i z 3D ultrazvuku. Aaaaaaaale pořád jsem neměla hmatatelný důkaz, že má váha není způsobena celodenním bagrováním nespočet porcí jídla a že tam to mé miminečko opravdu je. Jasně, teď si řeknete "no a co pohyby"? Dobře, ustupuju :-). Bylo tam :-).

Hormony se mnou během těhotenství vůbec necloumaly (začalo to až po porodu a zůstalo mi to do teď - bulím u každého dílu Harryho Pottera jako želva). Takže jsem to nijak extra neprožívala, ale na miminko jsem se samozřejmě těšila :-). Ale pořád člověk neví, co ho vlastně čeká. Ani zdánlivě jsem si nedokázala představit ten pocit, že já budu MÁMA. Že na mé přítomnosti bude zcela závislý další lidský život. Jenže.........

PAK PŘIŠEL DEN D A NARODILA SE NÁM BARUNKA.

Ta hormonální horská dráha, co potom přišla. To je nepřenosný pocit. První den porodu jsem nemohla uvěřit, že ONA SKUTEČNĚ EXISTUJE. Pořád jsem na ni musela civět (dívat se je slabý výraz, prostě jsem ležela a civěla, hodiny a hodiny....a hodiny). A ten pocit...LUSKNUTÍM PRSTŮ BYCH SVŮJ ŽIVOT DALA ZA JEJÍ, jen aby ona byla v pořádku. Naprosto bez přemýšlení a sebemenšího zaváhání. A nejen, že její život byl závislý na mé přítomnosti, ale i ten můj život se stal závislý na té její. První dny mi každá minuta bez ní příšla nesnesitelně nekonečná (šla jsem na nákup - takhle rychle jsem nikdy nenakoupila). Teď už věřím na LÁSKU NA PRVNÍ POHLED :-). Strašně jsem se o Barunku bála (vážně jsem byla přehormonovaná jako blázen). A teď už taky chápu, že někdy ty stavy po porodu můžou být celkem nebezpečné. Já jsem naštěstí měla pořád nějaké návštěvy, ať už rodinu nebo kamarádky. Ale být doma sama, tak mám k laktační psychóze jen krůček. Ta nekonečná láska je k zbláznění. A než se ta hormonální horská dráha trochu uklidní, je docela oříšek ji umět vstřebat.

Prala jsem se s tím i já. Láska je to čím dál větší, ale hormony jsou vyrovnanější, tak mi z toho už tolik nehrabe :-).

Každý to máme jinak, ale tak jako tak riskujeme, že se z toho zblázníme. 

Avšak jedno vím jistě.  

ZA TEN RISK TO ROZHODNĚ STOJÍ ❤.

Vaše Domi